Info A-Z

  Palacký František

český historik a politik

narozen 14. 6. 1798 v Hodslavicích u Nového Jičína
zemřel 16. 5. 1876 v Praze, pochován v Lobkovicích u Mělníka

Životopis

Byl druhorozeným synem luteránského učitele na evangelické škole v Hodslavicích. Zde na samém okraji Valašska žila rodina Palackých už čtvrtou generaci. V letech 1809 - 12 absolvoval evangelickou školu v Trenčíně a pak do roku 1818 studoval s vynikajícím prospěchem na výborném lyceu v Bratislavě. Původně se měl státi knězem, ale nakonec přijal postavení soukromého vychovatele dětí ve šlechtických rodinách na dnešním Slovensku, kde působil v letech 1818 - 23. V té době pěstoval milostné přátelství s prešpurskou urozenou dámou Ninou Zerdahelyovou, o 18 let starší, která pro jeho duchovní i citový vývoj hodně znamenala. Mezi uherskou šlechtou, kam ho uvedla, získal vybrané chování, které mu později v Praze otvíralo dveře do společnosti. Zprvu se zabýval poezií, ale brzy si uvědomil, že v tom není dosti silný a rozhodl se věnovat historii. V roce 1823 přišel poprvé do Prahy. Z existenčních důvodů se musel i nadále věnovat vychovatelství, ale také pracoval jako rodopisec a archivář českých šlechtických rodů, např. u barona Astfelda, potom u Šternberků, u Černínů a dalších. Zároveň se začal zabývat intenzívním studiem českých dějin a pod vedením Josefa Dobrovského se učil metodám historiografické práce. Roku 1831 byl oficiálně jmenován zemským historiografem a pověřen sepsáním dějin Království českého. Již v roce 1832 započal s psaním své celoživotní práce Dějin národu českého.
Měl rád společnost, dobře zpíval a hrál na klavír, navštěvoval divadlo, hlavně operu, a často a rád se účastnil tanečních zábav, domácích plesů i maškarních zábav, tehdy zvaných reduty. Na jedné z nich se seznámil se svou budoucí manželkou Terezií Měchurovou.
Brzy se spřátelil s pražskými vlastenci a obrozenci Václavem Hankou, Josefem Jungmannem, Josefem Dobrovským a dalšími, zejména z okruhu Českého muzea. V saloně u Palackých se scházela vlastenecká a buditelská společnost. Byl přijat do Královské české společnosti nauk. Brzy se stal jedním z předních organizátorů kulturního života pražského. S využitím svých styků se šlechtou se roku 1827 zasloužil o založení Časopisu Společnosti Českého Muzea, jehož byl prvním redaktorem a který naplnil obrozeneckými myšlenkami. V roce 1830 založil při Muzeu Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české a podílel se na založení Matice české, čili fondu k vydávání českých knih. Pro nedostatek zámožných českých nakladatelů byla právě Matice jediná schopná vydat tak monumentální díla jako např. Jungmannův Slovník česko-německý nebo Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. V roce 1843 se podílel na založení Archeologického sboru při Společnosti českého muzea. Později bylo s jeho jménem spojeno i ustavení podpůrného spolku českých spisovatelů Svatobor roku 1862. Stál v čele snah o vznik české encyklopedie a o zřízení Národního divadla, k němuž položil 1868 základní kámen.
Významná byla i Palackého politická činnost. Patřil ke konzervativnímu státoprávně orientovanému křídlu. Odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši. Byl zastáncem austroslavismu - tj. autonomie slovanských národností v rámci habsburské monarchie a proměny Rakouska ve federativní národnostní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil také ke stoupencům národní jednoty Čechů a Slováků. Jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem 11. 4. 1848, když v dopise do Frankfurtu odmítl účast na frankfurtském sněmu, čímž zároveň odmítl souhlasit se začleněním Čech do jednotného Německa. Téhož roku potvrdil svůj politický program v manifestu Slovanského sjezdu v Praze, kterému předsedal. V roce 1848 také vstoupil do ústavodárného sněmu ve Vídni, později v Kroměříži. Jako poslanec předložil svou federalistickou koncepci habsburské říše. Jeho postoj dokumentuje známý výrok "...kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom...přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil." Palacký kladl velký důraz na národní osvětu a nutnost setrvat na vysoké mravní úrovni. Jeho oblíbeným heslem bylo: "Svoji k svému a vždy dle pravdy". Svým dílem dokládal, že " kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, nežli mocí fyzickou, a kdykoli jsme podléhali, býval tím vinen vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy." Pokládal za svůj celoživotní cíl dovršit národní obrození.
Po porážce revoluce a nástupu císaře Františka Josefa I. odešel Palacký do ústraní, ale v letech 1861 - 72 se opět stal poslancem českého sněmu a na krátkou dobu i poslancem panské sněmovny říšské rady. Palackého odpověď na neochotu Rakouska zajistit národům v monarchii rovnoprávnost opět vyjadřuje jeho citát: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm". Ke konci života svou původní myšlenku habsburského mocnářství opustil a byl přívržencem pasivního odporu vůči říšské radě i zemskému sněmu. Měl obavy z centralistického nebo dualistického uspořádání monarchie, které rakousko-uherské vyrovnání (1867) potvrdilo. 1872 se zcela vzdal politické činnosti a uchýlil se do ústraní.

Již roku 1847 byl za své vědecké zásluhy jmenován mezi prvními členem Akademie věd ve Vídni.

Vděčnost a úcta národa k jeho zásluhám se projevila přízviskem Palackého Otec národa či Otec vlasti, které mu bylo dáno ještě za jeho života. U příležitosti jeho sedmdesátin konala se slavnostní hostina na Žofíně, kde byl oslaven jako buditel, politik a historik. Jeho pohřeb byl významnější než pohřeb královský, národ ho chápal jako svého vůdce a cítil k němu velkou úctu.
Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích je dnes národní kulturní památkou.

Rodina Palackého

Otec Jiří Palacký, vyučený krejčím, se stal prvním učitelem na nové škole v Hodslavicích. Skrovný učitelský plat doplňoval krejčovstvím, hospodařením a ponejvíce obchodem, aby uživil rodinu s dvanácti dětmi, z nichž se osm dožilo dospělého věku. Ač nepříliš vzdělaný, byl velmi bystrý a snažil se být dobrým vychovatelem mládeže.
Matka Anna rozená Křižanová, byla dcerou sedláka z Hodslavic.
Manželka Terezie Měchurová byla dcerou vlivného a bohatého advokáta, který zastupoval v právních sporech přední šlechtické rodiny. Přes značnou společenskou propast, která byla mezi ní a Palackým, její otec nakonec svolil k sňatku, který se uskutečnil v roce 1827. Před svatbou se však musel protestant Palacký zavázat, že bude své děti vychovávat katolicky. Palacký tak sňatkem vyřešil své finanční problémy a jeho manželství bylo šťastné. Terezie vážně onemocněla chorobou srdce a Palacký o ni pečoval a často s ní pobýval v lázeňských přímořských letoviscích. Terezie Palacká byla majitelkou velkostatku Lobkovice. Zemřela ve svých 53 letech v roce 1860.
Syn Jan, narozený 1830, byl známým českým zeměpiscem, politikem a hospodářem.
Dcera Marie, narozena 1833, se provdala za Františka Ladislava Riegra, blízkého spolupracovníka Františka Palackého a jeho následovníka ve vedení strany staročechů.

Palacký a Praha

Po příchodu do Prahy bydlel až do roku 1825 v domě U Ježíška na Tržišti 303/22 na Malé Straně.
Pak se přestěhoval do domu Bellevue na Smetanově nábřeží 18
Na rohu Celetné a ulice Na Příkopě stával dům, v němž se nacházela v polovině 19. st. nejkomfortnější pražská kavárna Café français, kam chodíval František Palacký a jiní čeští politici a kulturní pracovníci. Dnes zde stojí budova Komerční banky.
V Ungeltu naštěvovali dům čp. 636, v němž byla známá kavárna U Komárků. Zde se seznámil se svým budoucím zeťem Františkem Ladislavem Riegrem.
Scházeli se také v Café Wien v 1. patře domu U Špinků na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě, na jehož místě dnes stojí palác Koruna.
Od roku 1827až do své smrti bydlel v Pasířské ulici, dnes ulice Palackého, v malém městském paláci č. 719/7, do něhož se přiženil. Byt přenechal mladým manželům otec jeho ženy. Zde psal Palacký své Dějiny národu českého. Později zde bydlela i Palackého dcera Marie se svým manželem Františkem Ladislavem Riegrem. Dnes je v domě Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, který spravuje Národní muzeum. Nad portálem je busta Palackého od Josefa Václava Myslbeka z roku 1885.
Pomník Františka Palackého, dílo Stanislava Suchardy z let 1905 - 07, je umístěn na náměstí Palackého, z něhož je nástup na most, rovněž pojmenovaný po Františku Palackém.

Dílo

Český historik, politik a kulturní činitel, nejvýznamnější osobnost národního obrození v 19. st. Svým dílem položil základy novodobému českému dějepisectví.

Literatura
Ještě jako student na bratislavském lyceu napsal společně s Pavlem Josefem Šafaříkem svůj první literárně kritický spisek Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie (1818.)
Přehled dějin krásovědy a její literatury (se zabývá teorií literatury a estetikou)
Krásověda čili o kráse a umění (se zabývá teorií filozofické estetiky)

Historie
V roce 1829 vytvořil projekt encyklopedické edice Český archív, který uskutečnil jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný.
Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527 (v roce 1829 vydal tento soubor středověkých kronik ze 14. - 16. st. s důrazem na období husitské)
Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber (Ocenění starých českých dějepisců, 1830); tímto kritickým spisem si připravil půdu ke svému stěžejnímu životnímu dílu - Dějinám národu českého.
Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě; Palacký je začal psát již roku 1832, v letech 1836 - 42 vyšly německy (Geschichte von Böhmen) a od roku 1848 je začal vydávat česky. První svazek byly většinou překladem německé verze, ale další svazky již byly koncipovány jako dílo nové. Na svých Dějinách pracoval až do konce života. Definitivní verzi dokončil v roce své smrti, 1876. Dějiny zahrnují dobu od počátků až do nástupu Habsburků 1526. Nešlo mu jen o objektivní skutečnost historických událostí, ale o národně povzbudivý záměr. Proto byly napsány jazykem přístupným široké veřejnosti. Líčení slovanského pravěku je založeno na důvěře v pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského, takže dnes již nemá vědecký význam. Dílo je koncipováno jako výklad filozofie českých dějin, jehož hlavním smyslem byla svoboda.

Politika
Idea státu rakouského (1865, série článků, v nichž vysvětluje požadavek mocné rakouské říše jako záštity pro rakouské Slovany vůči německé říši a vůči Rusku.
Radhost (1872); sborník politických úvah, řečí a článků ve třech dílech
Doslov k Radhostu (1872) je vlastně Palackého politická závěť, v níž vyjádřil zklamání nad neochotou monarchie uznat potřeby a tužby v ní spojených národů.